Rychločtení a fotočtení: co z toho funguje

Číst rychleji se dá. Neexistuje ale spolehlivá zkratka, která by umožnila přijímat dlouhý náročný text extrémní rychlostí a přitom zachovat stejné porozumění. Právě tady se rozcházejí použitelné techniky efektivního čtení a sliby takzvaného fotočtení.

Rychlost není jediná veličina

Běžné čtení je souhra pohybů očí, rozpoznávání slov, jazykového zpracování a porozumění. Oči při čtení postupují pomocí fixací a sakád a někdy se vracejí zpět. Zkušenější čtenář může část neefektivních návyků omezit, lépe volit tempo a rychleji zpracovávat známý materiál.

Co lze trénovat

Užitečné je rozlišovat účel textu. Zprávu, kterou potřebujete jen proskenovat, můžete číst výrazně jinak než odbornou kapitolu, z níž budete skládat zkoušku. Pomáhá předem určit otázku, hledat strukturu, pracovat s nadpisy a zpomalit u míst s vysokou informační hustotou.

Často se doporučuje „potlačit vnitřní hlas“. Úplné odstranění fonologického zpracování ale není realistický univerzální cíl; zvuková reprezentace jazyka je součástí běžného čtení. Stejně opatrně je potřeba zacházet s tvrzením, že stačí rozšířit záběr očí na celé řádky.

Fotočtení a problém důkazu

Fotočtení bývá popisováno jako schopnost přijmout stránku téměř najednou, někdy při extrémních rychlostech. Kontrolované testování podobných tvrzení však nepřineslo přesvědčivý důkaz, že by člověk při takovém tempu zachoval detailní porozumění.

Kdy číst rychle a kdy pomalu

Rychlé čtení se hodí pro třídění, orientaci, opakování známého materiálu nebo hledání konkrétní informace. Pomalejší čtení je vhodné pro smlouvu, odborný argument, složitý návod, matematický důkaz nebo text, jehož závěry budete používat v praxi.

Dobrá čtenářská dovednost proto není „vždy rychle“. Je to schopnost tempo měnit.

Zdroje

1. Rayner, K. et al. (2016). So Much to Read, So Little Time: How Do We Read, and Can Speed Reading Help? Psychological Science in the Public Interest, 17(1), 4–34.